na Blog.cz

Rozpustit se na třpytící se vločky čerstvého sněhu, být blíž a krýt její jehličí.

Za víčky v skrytém vesmíru

točí se baletka z porcelánu.

S tělem chyceným ve víru

protančí mými sny až k ránu.

A potom zmizí s rozedněněním

- zas ztratím křišťálovou vránu.

Ze slunce chvíli před zatměním

vyletí jasnější a nové,

stvořené nejtajnějším sněním.

Nebyl, není a nebude mu roven

ani Malý, ani Velký vůz.

Hvězdář však dál stojí neosloven.

Pak jak desátá múza múz

obejme pažemi celý svět

a chromý rázem dá se v klus,

by úžas v svatyni shrnul do pár vět

- přesto by navždy ztratil hlas

a stal se němým na pohled.

Dokonalosti nechán napospas

je rád, že nesmí volat o pomoc

tváří v tvář oné kráse krás,

co zjeví se, když přijde noc,

s první paprsky pak rozplyne se zas.

A s ní i její moc.

Proč ptáš se, blázne, srdce svého,

nahého a bezbranného,

jak tepat verše do živého?

Ty jsi srdce a srdce je ty,

most mezi Monteky a Kapulety.

Po trapném mlčení skončíš bez potlesku,

podoben ničivému blesku,

odsouzen ku večnému stesku.

Pak odvrátíš zrk od viněty,

staneš se vězněm mezi světy.

Když sníš o víliných zlatých vlasech,

v nedobách dobách, v nečasech časech,

o zlatých žílách na topasech,

na chvíli zmizíš z reality,

topíš se v krásách, jež obvykle jsou skryty,

A když v skutečnost dotkne se tvé kůže,

šeptal bys o ní, víle z květu růže,

potom jí na záda psal verše barvou tuše.

Verše však zmizí, inkoustem nezality.

Marné je vzkříšení, byť k životu bys křísil i ty.

Odkrojit slupku jablka - jejich jablka. Vidět červy, jak lezou po celém tom jalbku a požírájí každý jeho kousek. Nenávidět jabloně. Každé jaro je jablek víc a víc. Hnijí. Červy ničí čistá jablka.

Jít až na konec světa a najít čistou jabloň. Daleko ode všeho. Daleko ode všech.

Co je v tvé hlavě?

Zombie, zombie, zombie.

S jejich tanky, s jejich bombami,

s jejich bombami, s jejich puškami..

Hrrr, pojď me zabíjet! Vždyť jsme přeci lidé. Tak každý popadněte zbraň a do útoku....

Uboze krátký článek, ale vše dokonale vystihuje.

Dneska se to potvrdilo. Jsem hydra. Proslulá antická hydra. Mám chuť je všechny povraždit. Všechny ty bezpáteřní tvory, vrazit jim ostrou dýku do míst, kde nikdy nebylo srdce a nechat je pomalu umírat. Pomalu, velmi pomalu.

Nejradši bych se ukryl v sarkofágu, pochován s Perfektním dopisem, kytarou a.. Dál už nevím.

Přišel jsem o inspirace, probudil se z iluzí....

A prožívám letní tlení.

Pamatuješ, má drahá Charlotte?